Instruktorka mi do telefonu řekla, že moje dcera na táboře vůbec neměla být — a pak se zpoza ní ozvala rána.
Seděla jsem u kuchyňského stolu v úterý krátce po poledni, když mi mobil zavibroval tak prudce, až sjel po dřevěné desce. Na displeji se objevila fotografie Elišky. Usmívala se na ní od ucha k uchu, kolem ní pobíhaly děti v táborových šátcích a za jejich zády stál dřevěný přístřešek s nápisem Borový potok.
„Právě jsme skončili výcvik a jdeme na oběd. Všechno je v pořádku. Je to tu úžasné! Mám tě ráda a chybíš mi!“ napsala pod snímek.
Usmála jsem se. Pak jsem si fotografii otevřela znovu.
Eliška měla na levém zápěstí svůj žlutý provázkový náramek s malou mosaznou píšťalkou. Dala jsem jí ho před odjezdem a vysvětlila, že kdyby se někdy ztratila, třikrát zapíská. Jenže píšťalka na snímku visela podivně nakřivo a její otvor byl zalepený tmavou páskou.
Přiblížila jsem obraz. Za Eliščiným ramenem visely na trámu tři křídy. Dvě bílé a jedna červená. Nebyla to výzdoba. Věděla jsem to, protože Eliška si před odjezdem balila věci a ukazovala mi fotografii tábornické šifry. Červená křída znamenala nebezpečí.
Zvedl se mi žaludek.
Zavolala jsem jí. Nikdo to nezvedl. Volala jsem podruhé. Potřetí. Pokaždé stejný prázdný tón, po němž následovalo automatické oznámení.
V půl jedné jsem vytočila číslo tábora. Po několika zazvoněních se ozvala žena.
„Tady Borový potok, u telefonu Hana Vrbová.“
„Jsem matka Elišky Novotné. Poslala mi právě fotografii. Potřebuji vědět, kde je.“
„Děti jsou na obědě. Všechno probíhá podle plánu.“
„Neptám se na všechny děti. Ptám se na Elišku.“
„Samozřejmě. Je se svou skupinou.“
Poslala jsem jí snímek. Chvíli bylo slyšet jen šustění papíru a vzdálené hlasy.
„Vidíte tu červenou křídu?“ zeptala jsem se.
„Ano.“
„A pásku na píšťalce?“
Hana dlouho neodpověděla.
Pak řekla tiše: „Paní Novotná, jste si jistá, že vám tu fotografii poslala dnes?“
„Je tam zpráva z dneška.“
„To se dá nastavit.“
„Co tím chcete říct?“
Z druhé strany se ozvalo prudké bouchnutí. Hana zalapala po dechu a zakryla mikrofon. Někdo k ní něco řekl, ale nerozuměla jsem slovům.
„Hano?“
„Musím se podívat do evidence,“ odpověděla změněným hlasem. „Nikomu nevolejte. Hlavně ne vedoucímu tábora.“
„Proč bych mu neměla volat?“
Tentokrát se ozval mužský hlas, tlumený, ale blízko telefonu.
„Protože už ví, že jste si toho všimla.“
Hana vykřikla. Spojení se přerušilo.
Zůstala jsem sedět s mobilem v ruce. Na fotografii se Eliška stále usmívala, ale její pravá dlaň byla sevřená v pěst. Mezi prsty držela cosi bílého.
Vtom mi přišla další zpráva. Nebyl v ní text, jen nová fotografie. Tentokrát byl záběr rozmazaný. Uprostřed byla bílá cedule s jediným slovem: NECHOĎ.
A pak někdo zazvonil u mého bytu. Když jsem otevřela dveřní kukátko, na chodbě stál muž v promočeném táborovém plášti a zvedal ruku k dalšímu zaklepání…
ČÁST 2
…Ruka zůstala ve vzduchu, když jsem prudce odemkla bezpečnostní řetízek a dveře otevřela jen na šířku dlaně.
Muž přede mnou nebyl vedoucí tábora. Poznala jsem ho z přihlášky, kterou mi posílali před odjezdem. Jmenoval se Marek Doležal a měl na starosti zásobování. V ruce držel Eliščin batoh. Na látce byla zaschlá hnědá skvrna.
„Kde je moje dcera?“ zeptala jsem se.
„Musíte jet se mnou.“
„Nejdřív mi odpovězte.“
Marek se podíval přes rameno do prázdné chodby. „Nemám čas to vysvětlovat.“
„Pak ho najděte. Eliška je pryč.“
„Není pryč. Jen… není tam, kde si myslíte.“
Otevřela jsem dveře víc. Vtom se mu v ruce rozsvítil displej. Na něm byla fotografie Elišky, kterou jsem právě dostala, ale v rohu byla vidět jiná věc: kovová vrata a číslo sedmnáct.
Marek si všiml, že se dívám.
„Kdo pořídil tu fotografii?“
„Vaše dcera.“
„To není pravda.“
Zvedl ke mně oči. „Přesně proto jsem přišel.“
Vpustila jsem ho dovnitř, ale řetízek jsem nesundala úplně. Jeho plášť páchl kouřem a mokrou hlínou. Batoh položil na podlahu. Z boční kapsy vypadla Eliščina látková záložka, kterou si vždycky dávala do knih. Byla roztržená napůl.
„Našli jsme ji v lese před dvěma hodinami,“ řekl. „Telefon tam nebyl.“
„Kdo ji našel?“
„Já.“
„A proč jste mi to neřekl z tábora?“
Marek sevřel čelist. „Protože vedoucí Pavel Král tvrdil, že Eliška sedí ve stanu a trucuje. Jenže já věděl, že lže.“
„Kde je Hana?“
„Zamčená v kanceláři. Pavel jí vzal klíče.“
Zamrazilo mě. Ne strachem, ale jistotou, která se mi pomalu skládala v hlavě. Eliščina sevřená ruka, červená křída, zákaz volat vedoucímu. To nebyla dětská hra.
„Proč by Pavel držel dvanáctiletou holku?“
„Protože něco našla.“
„Co?“
Marek chvíli mlčel. Pak z batohu vytáhl pomačkaný sešit. Na první straně bylo Eliščino jméno a pod ním nákres tábora. Uprostřed nakreslila malou budovu s číslem sedmnáct.
„To je stará lesnická stanice,“ řekl. „Tři kilometry od hlavního tábora. Už roky se nepoužívá.“
„Co tam Eliška viděla?“
„Nevím. Vím jen, že včera večer řekla Haně, že Pavel převáží peníze z pokladny do té stanice. Pak zmizela.“
Zvedla jsem se tak prudce, až židle narazila do topení.
„Jedeme tam.“
„Ne. Vy zavoláte pomoc a zůstanete tady.“
„Moje dcera je v lese.“
„A právě proto nesmíte jednat sama.“
V tu chvíli se z batohu ozvalo slabé pípnutí. Oba jsme ztuhli. Sáhla jsem dovnitř a nahmátla malou plastovou krabičku, kterou jsem Elišce před odjezdem vložila mezi ponožky. Byl to starý dětský krokoměr. Na displeji svítilo číslo 17.
Marek zbledl.
„To není počet kroků,“ zašeptal. „To je vzkaz.“
Z chodby se ozval výtah. Někdo vystoupil v našem patře. Kroky se zastavily přímo před mými dveřmi.
Marek rychle zhasl světlo.
„Jestli je to Pavel,“ vydechl, „nesmíme mu dovolit, aby našel sešit.“
Klika se začala pomalu pohybovat dolů…
ČÁST 3
…Marek mi přitiskl prst na rty a ukázal ke skříni. Vklouzla jsem za ni právě ve chvíli, kdy se dveře otevřely.
Do předsíně vstoupil Pavel Král. V ruce držel mokrou mapu a na botách měl jehličí. Neřekl ani slovo. Jen se podíval na batoh položený u topení.
„Vím, že jste tady,“ pronesl.
Marek vystoupil ze stínu. „Kde je Eliška?“
Pavel se pousmál, ale úsměv mu nevydržel. „V bezpečí.“
„Tak mi zavolej Haně.“
„Hana udělala chybu.“
„Ne. Chybu jsi udělal ty.“
Pavel sáhl do kapsy. Ne po zbrani, ale po svazku klíčů. Kov o kov cinkl v tiché předsíni. Ten zvuk mě udeřil stejně silně jako jeho slova.
„Dívka se včera vloupala do skladu,“ řekl. „Vzala účetní knihu a začala vyhrožovat, že všechno řekne rodičům. Musel jsem ji odvést na stanici, aby se uklidnila.“
„Je jí dvanáct!“ vykřikla jsem a vyšla ze skrýše. „Kde je?“
Pavel sebou trhl.
„Paní Novotná, vaše dcera je tvrdohlavá. Nic se jí nestalo.“
„Proč jste mi poslal falešnou fotografii?“
„Já jsem ji neposlal.“
„Ale věděl jste o ní.“
Marek položil na stůl Eliščin sešit. „A věděl jsi i o červené křídě. Hana nám řekla všechno.“
Pavel se otočil ke dveřím, ale Marek mu zastoupil cestu.
Vtom se z chodby ozvaly kroky. Hana vešla dovnitř s rozbitým zipem na svetru. V ruce držela kovovou pokladní knihu.
„Našla jsem ji v jeho kanceláři,“ řekla. „A tady je stránka, kterou chtěl vytrhnout.“
Položila knihu přede mě. U každého výběru byl Pavlův podpis. Peníze z táborové pokladny mizely celé týdny. Nešlo však o jeho osobní nákupy. V poznámkách se opakovalo jediné jméno: David Král.
„Můj syn má nemocné srdce,“ řekl Pavel. „Operace stojí víc, než jsem kdy mohl vydělat.“
Hana zavrtěla hlavou. „To ale nevysvětluje, proč jsi zavřel dítě.“
„Eliška mě viděla. Vzala knihu. Kdyby se dostala k rodičům, tábor by skončil a David by neměl šanci.“
„Tak jsi ji unesl?“ zeptala jsem se.
Pavel sklopil oči. „Chtěl jsem ji držet jen do rána.“
„A kde je teď?“
Zvedl hlavu. „Na stanici.“
Marek popadl klíče. „Jedeme.“
„Počkejte,“ řekla Hana a otevřela poslední stránku knihy. „Pavle, co je tohle?“
Mezi výdaji byla čerstvá položka: převoz paliva, dnešní datum, šestnáct hodin třicet minut. Podpis nebyl Pavlův. Byl tam otisk jeho razítka, ale jiná rukou psaná poznámka: Zapálit po setmění.
Pavel ustoupil. „To jsem nenapsal.“
Z Pavlova telefonu se ozvalo zazvonění. Přijal hovor a zbledl.
„Pavle,“ řekl mužský hlas, „dívka už není sama.“
Pavel sevřel telefon. „Kdo jste?“
Hlas se zasmál. „Člověk, který ví, co je v knize. A jestli chcete svého syna zítra živého na operačním stole, přivezte mi ji do stanice.“
Spojení se přerušilo.
Pavel se podíval na mě. Tentokrát v jeho tváři nebyla hrozba, ale děs.
„Eliška není jediný důvod, proč ji chtějí,“ zašeptala Hana. „Někdo tam čeká na nás všechny.“
Z dálky se ozvalo zahoukání. Nad lesem se objevil první sloup černého kouře a Pavel náhle vykřikl, že u stanice je jeho syn…
Eliščin tichý signál přivedl matku přímo do pasti…
Myslela jsem, že už znám člověka, kterého se mám bát. Pak se v lese objevil někdo, kdo tahal za všechny nitky.
A moje dcera pochopila nebezpečí dřív než my dospělí.
„Věděla jsem, že si toho všimneš.“
V tu chvíli se mi podlomila kolena.
👇 Finále příběhu je právě otevřené




