ČÁST 4
…„David je v nemocnici,“ řekla Hana. „Viděla jsem jeho propouštěcí zprávu. Operaci má až za tři týdny.“
Pavel se k ní otočil tak prudce, že narazil do stolu.
„To není možné. Volal mi jeho lékař.“
„Který lékař?“
Pavel otevřel ústa, ale odpověď nepřišla. Vzala jsem mu telefon z ruky a vytočila číslo, které bylo uvedené v nemocniční zprávě. Ozvala se služba dětského oddělení.
„David Král je u nás,“ potvrdila sestra. „Jeho otec dnes nepřišel.“
Pavel si sedl na okraj stolu. Klíče mu vypadly z prstů a zazvonily o podlahu.
Někdo ho celé dny vodil za nos.
A ten někdo měl Elišku.
„Do stanice jedeme okamžitě,“ řekla jsem.
„Ne,“ namítl Marek. „Jestli nás tam lákají, čekají nás.“
„Moje dcera tam čeká také.“
Hana vytáhla z kapsy svazek táborových vysílaček. „Vzadu je stará stezka pro zásobování. Dostaneme se tam ze severu. Lesní cesta vede přímo pod kopcem.“
Pavel zvedl hlavu. „Já znám druhou cestu. Když pojedeme hlavní, uvidí nás.“
„A proč bych vám měla věřit?“ zeptala jsem se.
„Neměla byste.“
Ta odpověď mě zarazila víc než jakákoli omluva. Pavel si vzal z lavice bundu, ale ruce se mu třásly.
„Jen vím, kde je moje dcera…“ opravil se a polkl. „Můj syn. A vím, co jsem způsobil.“
Vyrazili jsme v Markově dodávce. Bylo krátce po sedmnácté hodině. Kouř nad lesem houstl a slunce přes něj vypadalo jako špinavá mince. Na zadním sedadle ležela pokladní kniha zabalená v plátěném sáčku. Na obalu byla Eliščina červená křída.
Po dvaceti minutách Marek prudce zabrzdil.
Před námi přes cestu ležel pokácený smrk. Vedle něj stála opuštěná strážní budka. Z jejího okna visel bílý šátek.
„To je znamení,“ zašeptala jsem.
Pavel se podíval na břízu u cesty. Na kůře byly tři škrábance. Eliška je kreslila vždycky, když chtěla označit bezpečnou trasu.
„Je vzhůru,“ řekla jsem.
Prošli jsme lesem pěšky. Oheň ještě nebyl u stanice, ale suché listí už praskalo žárem. Ve dveřích budovy visel zámek. Pavel ho otevřel klíčem, který měl schovaný v podšívce.
Uvnitř páchla nafta.
„Eliško!“ zavolala jsem.
Z horního patra se ozvalo klepání. Tři údery. Pauza. Dva údery.
„Mami!“
Vyletěla jsem po schodech. Dveře nahoře byly zajištěné provazem. Marek ho přeřízl nožem a já vtrhla dovnitř.
Eliška seděla u radiátoru, ruce měla svázané šátkem, ale byla při vědomí. Na tváři měla škrábanec a vlasy plné prachu.
„Mami, nechoď ke stolu!“ vykřikla.
Na stole ležela pokladní kniha. Vedle ní hořela svíčka.
Pavel vešel za mnou. „Kdo tě sem přivedl?“
Eliška se podívala na mě, pak na něj. „Nebyl to Pavel. Včera večer jsem ho viděla, jak odnáší peníze. Vyfotila jsem si to. Ale když mě zamkl, přišel ještě někdo.“
„Kdo?“ zeptal se Marek.
Eliška ukázala na stěnu.
Zpoza dřevěné přepážky vyšel muž v táborové vestě. Byl to Tomáš Vlk, zástupce správce areálu. Člověk, který mi při příjezdu podepisoval všechny formuláře.
V ruce držel zapalovač.
„Pavel byl užitečný,“ řekl. „Vyděšený člověk udělá přesně to, co potřebujete.“
Pavel na něj skočil, ale Tomáš ustoupil a zvedl zapalovač k nádobě s palivem.
„Ještě krok a všichni shoříme.“
Eliška prudce trhla rukama. Šátek povolil. V dlani měla mosaznou píšťalku s odstraněnou páskou.
Třikrát zapískala.
Zvuk se rozletěl údolím. Zvenku odpověděly další píšťalky. Marek před odjezdem upozornil několik starších táborníků a ti mezitím přivedli hasiče z nedaleké obce.
Tomáš ztuhl. Jeho pohled sklouzl k oknu, za nímž se objevily červené přilby.
„Tohle není důkaz,“ zasyčel.
Hana stála na schodišti a držela účetní knihu. „Je. A také svědectví dítěte, které jste chtěl nechat uhořet.“
Tomáš upustil zapalovač. Dopadl na podlahu, ale nezapálil se. Pavel ho zvedl dřív, než se skutálel k palivu.
„Proč?“ zeptal se.
Tomáš se rozesmál. „Protože tábor měl být zrušený už dávno. Pozemek má cenu několika milionů. Já potřeboval, aby vypadalo, že jste peníze ukradl vy a že bezpečnost tady nezvládáte. Pavel mi pomohl, aniž by věděl, komu slouží.“
Pavel sklopil hlavu.
„A ty jsi použil mého syna,“ řekl.
„Stačilo říct pár slov o operaci. Zoufalí otcové jsou předvídatelní.“
Tahle věta Pavla zlomila víc než pouta, která mu později nasadili hasiči, než přijeli lidé, kteří měli případ převzít. Neobhajoval se. Jen požádal Hanu, aby okamžitě odvezla knihu do bezpečí.
Eliška se ke mně přitiskla. Cítila jsem, jak se jí třese celé tělo.
„Proč jsi mi poslala tu první fotografii?“ zeptala jsem se.
„Protože mi Pavel vzal telefon. Než mi ho sebral, schovala jsem do obrázku červenou křídu a zalepila píšťalku. Věděla jsem, že si toho všimneš.“
„A číslo sedmnáct?“
„Krokoměr jsem nastavila na budovu, kde mě držel. Chtěla jsem, abys věděla, kam jít, kdyby zpráva došla.“
Objala jsem ji tak pevně, až mě zabolela ramena.
Druhý den ráno se tábor vyprázdnil. Rodiče si odváželi děti, Hana předala účetní záznamy a Marek zůstal u brány, dokud neodjel poslední autobus. Pavel seděl v nemocnici u svého syna a čekal, až mu lékař vysvětlí, že Davidova operace nebude ztracena kvůli lži, kterou mu někdo namluvil. Peníze, které Pavel vzal, se podařilo vrátit z účtu, na nějž je Tomáš převáděl. Pavel za svou část odpovědnosti nesl následky, ale poprvé udělal něco skutečně odvážného: všechno přiznal dřív, než ho k tomu někdo donutil.
Když jsme s Eliškou odcházely, zastavila se u nástěnky před jídelnou. Sundala z ní fotografii, kterou poslala mně. V rohu byla vidět červená křída, téměř ukrytá mezi stíny.
„Necháš si ji?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ odpověděla. „Dám ji Haně. Ať už žádné dítě nemusí křičet potichu.“
Pak si znovu připnula mosaznou píšťalku na zápěstí. Tentokrát její otvor zůstal volný a první zvuk, který z ní vyšel, patřil nám oběma: krátký, ostrý signál, který přivolal všechny, kdo už věděli, kde hledat.
Missed the beginning?




