ČÁST 4
— Zítřka? zopakoval jsem.
V kuchyni se rozsvítilo světlo, i když venku bylo stále šero. Na stole ležely tři listy, Lenčina modrá deska a obálka se slunečnicí. Všechno vypadalo obyčejně. Právě proto mě to děsilo.
— Pošli mi ten e-mail, řekl jsem Radkovi. — A nic nemaž.
— Už ho přeposílám.
Hovor skončil.
Lenka se opřela o linku.
— Já jsem do skladu nevolala.
Eva se na ni otočila.
— Ale věděla jsi, že tam pracuje, že?
— Samozřejmě, že to vím. Jsme manželé.
— Už nejsme, řekl jsem.
Ta slova nezazněla hlasitě. Přesto Lenka ucukla, jako bych před ni položil něco ostrého.
Muž z banky, pan Šimek, si znovu otevřel desky.
— Než odejdu, potřebuji od pana Dvořáka písemné potvrzení, že podpis na žádosti není jeho.
— Udělám to v bance, odpověděl jsem.
— To je rozumné.
Lenka se nadechla.
— Davide, můžeš mi dát deset minut o samotě?
— Eva zůstane.
— Proč jí věříš víc než mně?
Podíval jsem se na obálku s malou slunečnicí.
— Protože ona přišla s pravdou ve chvíli, kdy ty jsi přinesla pero.
Eva sklopila oči. Ten pohyb jsem si zapamatoval.
V 19:20 jsme seděli v mém nákladním autě před bankou. Stěrače odhrnovaly déšť ze skla a na parkovišti se leskly bílé pruhy. Pan Šimek porovnal můj podpis z žádosti s podpisem na pracovní smlouvě a pak si vyžádal občanský průkaz.
— Podpis je napodobený, řekl. — Ale problém je ještě jinde.
— Kde?
Otočil monitor ke mně.
— Žádost byla založena pod vaším zákaznickým profilem. Někdo se přihlásil vaším heslem z domácí sítě.
— Heslo znala Lenka.
— To samo o sobě nestačí.
— Vím.
Pan Šimek ukázal na čas přihlášení.
— Čtvrtek, 23:48.
Vzpomněl jsem si. Vrátil jsem se ze skladu těsně před půlnocí. Lenka mi tehdy psala, že spí. Když jsem přišel, notebook v kuchyni byl zavřený, ale teplý.
— Chci výpis všech přihlášení, řekl jsem.
— Dostanete ho.
Ve 20:05 mi přišla zpráva od Radka. Přiložil fotografii e-mailu ze skladu. V odeslané zprávě nebylo jen obvinění. Byl tam také naskenovaný formulář s mým jménem a číslem účtu.
Pohlédl jsem na Evu.
— Odkud tohle má Lenka?
Eva sevřela ruce v klíně.
— Já nevím.
— Podívej se na mě.
Udělala to, ale příliš pozdě.
— Eva.
Zavřela oči.
— Dal jí to Petr.
— Kdo je Petr?
— Můj bratr.
Lenka prudce vstala.
— To už stačí!
Eva se k ní otočila.
— Ne, nestačí. Petr byl ten společník, kterému dlužíš peníze. Lenka mi řekla, že když ti vezme podpis, všechno splatí. Tvrdila, že ty si ničeho nevšimneš, protože jsi pořád v práci.
Lenka se rozesmála, ale v tom zvuku nebyla žádná radost.
— A ty jsi jí pomáhala?
— První měsíc ano.
Ta věta mě zasáhla silněji než všechno předtím.
— Co jsi udělala?
Eva vytáhla z kabelky další papír, tentokrát pomačkaný a pokrytý skvrnou od kávy.
— Sehnala jsem jí kopii tvé pracovní smlouvy. Myslela jsem, že jde o nájemní kauci. Když jsem zjistila, co chystá, chtěla jsem se od toho odříznout. Včera jsem ale pochopila, že už to nezastavím sama.
— Proč jsi mi nepřišla říct hned?
Eva se rozplakala.
— Protože jsem se bála, že mě budeš nenávidět. A protože Lenka věděla, že Petr má zprávy, ve kterých jsem jí radila, jak tě přesvědčit.
Lenka se sesunula na židli.
— Petr mi vyhrožoval, řekla. — Řekl, že pokud mu do pátku nezaplatím, pošle ty doklady do skladu a zničí mě. Já jsem si myslela, že když získám úvěr, všechno skončí.
— Ne všechno, opravil jsem ji. — Jen tvůj dluh. Přes moje jméno.
— Chtěla jsem ti to vrátit.
— Kdy? Až bys mě připravila o práci?
Lenka zvedla hlavu.
— Nechtěla jsem, aby ses dozvěděl, že jsem selhala.
— Tak jsi mě raději ponížila před třemi lidmi, aby sis připadala výš.
Pan Šimek tiše zavřel notebook.
— Banka úvěr neschválí. Záznam o pokusu o zneužití podpisu zůstane v dokumentaci. Doporučuji, aby si každý z vás okamžitě změnil přístupová hesla a oddělil účty.
— A sklad? zeptal jsem se.
— Pokud jste nic nepřevedl, nemají důvod vás propustit.
Vrátil jsem se tam ještě ten večer. Radek mě čekal u kanceláře, opřený o skříň s bezpečnostními přilbami.
— Vedení chce vysvětlení, řekl.
Položil jsem před něj bankovní potvrzení, čas přihlášení a kopii Lenčina dokumentu.
— Tohle je moje vysvětlení.
Radek si vše prošel.
— Budeš mít volno na vyřízení osobních věcí.
— Nemůžu si dovolit přijít o směny.
— Neříkám volno bez výplaty. Říkám, že si můžeš vzít dva dny a nemusíš se tvářit, že tě nic nebolí.
Poprvé toho dne jsem pocítil, že nemusím všechno držet sám.
Druhý den ráno jsem si z domu odnesl jen pracovní věci. Lenka stála v ložnici u skříně a v ruce držela moji starou kovovou visačku vedoucího směny, kterou jsem včera nechal na komodě.
— Tohle jsi zapomněl.
Vzal jsem si ji.
— Nezapomněl. Jen jsem ji včera neměl sílu hledat.
— David…
— Co chceš?
— Aby sis nemyslel, že jsem tě nikdy nemilovala.
Podíval jsem se na její upravenou tvář. Vypadala menší než předchozí večer. Ne chudší. Jen bez vrstvy jistoty, kterou si celé roky stavěla z mé práce.
— Myslím si, že jsi mě milovala způsobem, který tě nikdy nenutila riskovat vlastní pohodlí.
Lenka sklopila oči.
— Co se mnou bude?
— To nevím.
— A s námi?
— O nás už rozhodla tvoje žádost o úvěr. Já jen odmítám podepsat její poslední řádek.
Odešel jsem bez hádky. Ne proto, že by mě to nebolelo, ale proto, že každé další slovo by znovu krmilo stejný člověk, kterým jsem se vedle ní stal.
Eva na mě čekala před pekárnou. Tentokrát držela dvě kávy a ani jednu mi nepodávala beze slova.
— Můžeš mě nenávidět, řekla.
— Můžu. Ale zatím jsi udělala jednu správnou věc.
— Jen jednu?
— Jednu, která měla cenu.
Přikývla.
— Petr dnes přijde pro peníze.
— A ty mu je dáš?
— Ne. Dám mu kopie všech dokumentů a řeknu mu, že už se nebude rozhodovat za mě.
Podal jsem jí obálku se slunečnicí.
— Vezmi si ji. Je v ní všechno, co potřebuješ.
— A co budeš dělat ty?
Dotkl jsem se kovové visačky v kapse. Na zadní straně byla odřená číslice směny, kterou jsem si tam před lety vyškrábal klíčem.
— Odpracuju dnešek. Pak zajdu do poradny pro dluhy. Ne kvůli Lence. Kvůli tomu, aby už moje jméno nikdy neleželo v cizích rukou.
Vrátil jsem se do skladu krátce po šesté. Pásový dopravník se rozjel a první paleta sjela z rampy. Radek mi podal skener.
— Připravený?
— Ne úplně.
— To stačí.
Na stole v kanceláři ležela složka s vytištěným potvrzením, že proti mně žádný převod neexistuje. Vedle ní byl seznam nových hesel, který mi účetní pomohla nastavit. Moje manželství skončilo v pronajatém domě, mezi sklenkami vína a cizím smíchem. Ale moje jméno skončilo jen tam, kde jsem ho ještě jednou vzal zpátky do vlastních rukou.
V poledne mi přišla poslední zpráva od Lenky: „Petr je tady. Chce mluvit s tebou.“
Neodpověděl jsem.
Místo toho jsem zvedl kovovou visačku, připnul ji k pracovní vestě a řekl Radkovi:
— Pošli ho za mnou. Tentokrát už se nebude schovávat za moje jméno.
Missed the beginning?


