ČÁST 4
Zpráva na Lucově telefonu končila jménem notáře a časem schůze: sedm třicet ráno. Pod tím byla jediná věta: „Přítomnost všech dědiců je povinná.“
Mara si přitáhla desky k hrudi.
— Dědiců? — zeptala se.
Dominic se otočil k výtahu.
— To je soukromá záležitost rodiny.
— Ne — řekla jsem. — Je to záležitost hotelu, pokud se má zítra převést jeho řízení.
Luca držel ohořelý útržek mezi prsty.
— Kdo další má přijít?
Anthony se podíval na obrazovku.
— Nevím. Otec zemřel před třemi lety. Žádný další dědic není.
Mara sklopila hlavu.
— Možná je.
Všichni jsme se obrátili k ní.
— Mluvte — řekl Luca.
— Váš otec měl syna.
Chodba se najednou zdála příliš úzká.
Dominic udeřil dlaní do kovových dveří archivu.
— To je nesmysl.
— Vy jste o něm věděl — řekla Mara. — Všichni jste věděli, že váš bratr posílal každý měsíc peníze do Janova. Jen jste tomu říkali charita.
Anthony zvedl hlavu.
— Komu?
Mara vytáhla z desek složený dopis. Nebyl spálený, jen zažloutlý na okrajích.
— Jmenuje se Matteo Bellini. Jeho matka pracovala v kuchyni starého hotelu. Váš otec jí slíbil, že se o dítě postará, ale nikdy ho nepřivedl do rodiny.
Luca dopis převzal. Četl pomalu. Rty se mu nepatrně pohybovaly.
— Proč jste to schovávala?
— Protože Dominic mě donutil všechny dopisy vyhodit. Jeden jsem si nechala. Nedokázala jsem ho spálit.
Dominic přistoupil k ní.
— Víte, co děláte?
— Ano. Už velmi přesně.
Luca se na něj podíval.
— Ty jsi věděl, že mám bratra?
— Nevlastního bratra — opravil ho Dominic. — A nebyl ověřený.
— Proto jsi chtěl převést můj podíl ještě dnes?
— Protože kdyby se objevil, hotel by se rozpadl mezi dva lidi, kteří se neznají.
— Ne. Chtěl jsi ho získat celý.
Dominic sáhl do vnitřní kapsy saka. Myslela jsem, že vytáhne telefon, ale objevil se malý svazek klíčů.
— V archivech je všechno, co potřebuješ vědět.
— Ne — řekla jsem. — V archivech je všechno, co jsi chtěl, abychom našli.
Zvedla jsem účetní knihu.
— Chybí nám původní pokladní deník. Ten, který dokáže spojit falešné směny s bankovními převody.
Mara se na mě podívala.
— Vím, kde je.
Vrátili jsme se dolů do Velkého severního sálu. Bylo 19:41. Hosté už odcházeli, na stolech zůstaly sklenice s otisky rtěnek a pod židlemi se válely bílé ubrousky.
Mara přešla k pódiu, klekla si a zatlačila na mosaznou mřížku u topení. Ta povolila.
Uvnitř byla plochá kovová schránka.
Dominic se vrhl vpřed.
Luca ho chytil za zápěstí.
— Ani krok.
— Nemáš právo mě držet.
— Mám právo chránit svůj hotel.
Mara otevřela schránku. Uvnitř ležel pokladní deník, několik bankovních výpisů a bílá obálka s podpisem Lucova otce.
Na obálce stálo: „Otevřít pouze před Lucou, Anthonym a ženou, která odmítne podepsat.“
Podívala jsem se na Lucu.
— To jsem já?
— Zřejmě — odpověděl.
Roztrhl pečeť.
Dopis byl krátký. Jeho otec v něm přiznával, že Dominicovi svěřil provoz, ale nikdy mu nepřevedl vlastnictví. Zároveň napsal, že Matteo Bellini má právo na třicet procent hotelu, pokud se prokáže jeho totožnost. Zbytek měl připadnout Lucovi a Anthonymu.
Dominic se zasmál.
— Třicet procent? To nic nemění.
— Mění — řekla jsem. — Protože převod, který jste připravoval, je neplatný. Nemohl jste převést podíl, který vám nikdy nepatřil.
Anthony vzal bankovní výpisy. Ruce se mu třásly.
— Tady jsou všechny platby. I moje podpisy.
— Tvé podpisy byly přidány k žádostem — řekla jsem. — Ale tvoje heslo je na každém převodu.
Anthony zavřel oči.
— Dominic mi ho vzal. Řekl, že jestli nebudu spolupracovat, pošle otci dopisy o mých dluzích.
— A proč jsi mi nic neřekl? — zeptal se Luca.
— Protože jsem se styděl, že jsem se nechal zlomit.
Luca se k němu naklonil.
— Zítra to řekneš správní radě sám.
Anthony přikývl.
Dominic se pokusil vytrhnout Marě schránku. Já jsem před ni vstoupila a ucítila, jak se mi v dlani znovu zarývá mosazný štítek 814.
— Ustupte — řekl.
— Ne.
— Vy nevíte, s kým mluvíte.
— Vím. S mužem, který platil za neexistující práci, falšoval podpisy a připravoval vlastní rodinu o hotel, aby zakryl dluhy z pozemků.
Mara položila deník na stůl.
— A také s mužem, který zapomněl, že zaměstnanci vidí víc než majitelé.
Dominic se podíval na Lucu.
— Jestli mě zítra zničíš, zničíš i hotel. Ty účty nejsou čisté. Čtyři miliony už jsou pryč.
— Kam?
Dominic mlčel.
Já jsem otevřela poslední výpis.
— Nejsou pryč. Jsou na účtu společnosti u přístavu. Pozemky jsou vedené na jméno vaší sestry.
Luca se otočil k Anthonymu.
— Naše matka?
Anthony zbledl.
Mara zašeptala:
— Vaše matka o tom věděla?
Zazvonil telefon v Lucově kapse. Tentokrát volal Matteo Bellini. Luca hovor přijal a zapnul hlasitý odposlech.
— Matteo?
Na druhém konci se ozval unavený mužský hlas.
— Jsem před hotelem. Notář mi řekl, že musím přinést rodný list. Ale chci vědět jednu věc. Je pravda, že můj otec nechal hotel dvěma synům?
Luca se podíval na dopis.
— Ano.
— A budete mě chtít uvnitř?
Luca na chvíli sklopil oči.
— Nevím, co budeme chtít. Ale máte právo slyšet všechno.
O deset minut později vešel Matteo do sálu. Byl menší než Luca, měl mokré vlasy a v ruce držel průhlednou složku s rodným listem. Neusmíval se. Jen se díval na muže, kterého nikdy nepoznal, a snažil se najít v jeho tváři něco známého.
Luca k němu přistoupil.
— Jsem Luca.
— Já vím.
— Neumím to napravit za jedno odpoledne.
— Ani já ne.
— Ale podpis tvého otce platí.
Matteo se podíval na stůl plný výpisů.
— A co bude s těmi lidmi, kteří o hotel přišli kvůli vašim hádkám?
Luca přejel pohledem po Marě, Anthonym a mně.
— Zítra se dozví pravdu. Potom rozhodneme, co s penězi.
— Ne rozhodnete. Rozhodneme.
Luca přikývl.
— Máš pravdu.
Ráno u notáře Dominic přišel v dokonale zapnutém obleku. Přinesl právníka, tři složky a výraz člověka, který stále věří, že místnost patří jemu.
Jenže proti němu seděli Mara, Anthony, Matteo, já a Luca. Na stole ležel původní deník.
Notář otevřel dopis Lucova otce.
Dominic vyskočil.
— Ten dokument je neplatný. Matteo není ověřený dědic.
Matteo předložil rodný list, dopis své matky a staré bankovní převody s poznámkou Lucova otce.
Notář si nasadil brýle.
— Ověření je možné provést ihned. Do té doby se převod pozastavuje.
— To nemůžete — sykl Dominic.
— Mohu. A právě jsem to udělal.
Dominic se obrátil k Lucovi.
— Po všech těch letech mě vyhodíš?
— Nevyhodím tě — řekl Luca. — Vezmu ti pravomoc, kterou sis přivlastnil.
— Bez mých peněz hotel nepřežije.
— Peníze jsou stále na účtu společnosti u přístavu. Elena je našla.
Dominic se podíval na mě.
— Ty jsi to celé zorganizovala.
— Ne. Vy jste to celé zanechal v řádcích, které nedávaly smysl.
Anthony položil na stůl vlastní rezignaci z funkce finančního ředitele.
— Odstupuji. Ale zůstanu svědčit o každém převodu.
Luca se k němu otočil.
— A budeš pomáhat splatit peníze zaměstnancům.
— Budu.
Matteo zvedl ruku.
— Já nechci jen peníze.
Všichni se na něj podívali.
— Chci, aby zaměstnanci mohli otevřeně mluvit o účtech. A aby se už nikdy nestalo, že někdo rozhodne o sňatku, dědictví nebo převodu bez člověka, kterého se to týká.
Luca přikývl.
— To bude první změna.
— A druhá?
— Velký severní sál bude mít vlastní rozpočet a každý jeho účet podepíší dva lidé.
Mara si oddechla.
— Třetí?
Luca pohlédl na mě.
— Elena povede nezávislou kontrolu hotelu, pokud bude chtít.
— Bez zásnub, bez rodinné smlouvy a bez tajných očekávání?
— Bez čehokoli, co jste si vymysleli za mými zády.
— Pak ano.
Dominic stál u stolu a svíral klíče od archivu. Notář mu je odebral společně s podpisovými oprávněními. Neodvedl ho nikdo. Nemusel. Přišel o účty, pozemky i možnost jediným podpisem zavřít ústa ostatním.
Odpoledne jsem se vrátila do Velkého severního sálu. Na podlaze zůstala tenká čára po kovové schránce, kterou Mara vytáhla z topení. Vytáhla jsem z kapsy mosazný štítek s číslem 814 a položila ho na nový provozní sešit.
Luca stál u pódia s Matteem.
— Ten štítek patří k archivu? — zeptal se Matteo.
— Ano — řekla jsem. — A právě tam začala celá věc.
Matteo se dotkl čísla 814.
— Tak ho nechme tady.
— Proč?
— Aby si každý, kdo podepíše účet, pamatoval, že i zamčené místnosti mají svědky.
Luca se na něj podíval a potom na mě.
— Zítra máme první schůzi nové správy.
— A dnes?
Matteo vzal čistý list papíru a položil ho doprostřed stolu.
— Dnes napíšeme jména lidí, kterým vrátíme peníze.
Podal mi pero.
Začala jsem jménem noční směny, která uklízela sál, i když jí někdo tvrdil, že její práce neexistuje.
Mara se naklonila přes můj loket.
— Připište tam i mě.
— Vám nic nedlužíme.
— Dlužíte mi klidnou noc.
Matteo se usmál.
— Ten se do účetnictví zapisuje jak?
Podívala jsem se na mosazné číslo mezi námi.
— Ručně.
A pod první skutečný účet Moretti Grand jsem napsala: „Velký severní sál, práce provedena, svědek přítomen.“
Missed the beginning?




