ČÁST 4
Marta se ani nepokusila zavolat zpět. Otočila se k Heleně.
„Zkontrolujte přístup do banky. Hned.“
Helena vytáhla telefon a prsty se jí rozběhly po obrazovce.
Já jsem zavolala sestře.
Zvedla to až po čtvrtém zazvonění.
„Eleno?“
V pozadí jsem slyšela Mayin hlas a pak ostré klepání.
„Je někdo u dveří?“ zeptala jsem se.
„Ano. Muž tvrdí, že ho posílá Julian. Má prý přivézt Maye oblečení.“
„Neotvírej.“
„Už jsem neotevřela.“
„Vezmi Mayu do zadního pokoje a zůstaň na telefonu.“
„Co se děje?“
Podívala jsem se na Juliana. Stál u automatu na kávu a tvářil se, jako by se ho naše slova netýkala.
„Někdo se pokouší dostat k dokumentům,“ řekla jsem. „A možná i k Maye.“
Julian sebou trhl.
„Tohle je směšné,“ řekl. „Nikdo se k ní nepřiblíží.“
„Právě se o to někdo pokouší.“
„Já jsem nikoho neposlal.“
Marta se k němu otočila. „Pak jistě nebude problém zjistit, komu jste předal přístupový čip od domu.“
Julian mlčel.
Telefon v mé ruce znovu zazvonil. Sestra plakala, ale mluvila klidně.
„Muž odešel. Nechal pod rohožkou obálku.“
„Nedotýkej se jí.“
„Je na ní Mayino jméno.“
Marta mi vzala telefon z ruky a řekla sestře, aby obálku vyfotila z několika stran. Na fotografii byla vidět bílá obálka s dětským jménem a malou červenou nálepkou, kterou Maya používala na školní sešity.
Julian sklopil oči.
„Tohle jsem neudělal,“ řekl.
„Ale víš, kdo ano,“ odpověděla jsem.
„Nevím.“
Chloe se k němu obrátila. „Tvůj bratr?“
Všichni jsme se na ni podívali.
„Jaký bratr?“ zeptala jsem se.
„Říkal, že má někoho, kdo umí vyřešit nepříjemné věci. Muže jménem Viktor. Myslela jsem, že je to jeho obchodní partner.“
Julian zavřel oči.
Marta si sedla naproti němu. „Viktor Kříž je váš bývalý společník?“
„Před sedmi lety jsme spolu pracovali.“
„A proč má přístup k vašim účtům?“
„Nemá.“
Helena se podívala na obrazovku. „Má. Přihlašovací údaje byly změněny z počítače ve vašem studiu před třemi týdny.“
Julian si přejel dlaní po tváři. Káva na jeho manžetě mezitím zaschla do hnědého půlměsíce.
„Viktor mi dlužil peníze,“ řekl.
„Takže jsi mu nabídl moje studio?“ zeptala jsem se.
„Chtěl jsem získat čas.“
„Na co?“
„Na odjezd.“
Chloe ustoupila, jako by do ní někdo strčil.
„Ty jsi mě nebral do Miami kvůli nám,“ řekla. „Ty jsi utíkal před dluhy.“
Julian se na ni podíval. „Chtěl jsem začít znovu.“
„Za peníze Eleny.“
„Myslel jsem, že ji přesvědčím.“
„A když ne?“ zeptala jsem se.
Neodpověděl.
Nemusela jsem slyšet víc. V jeho mlčení bylo ukryté celé rozhodnutí, které učinil beze mě: prodat studio, přepsat dům, odvézt měsíce našich peněz a nechat mě vysvětlovat Maye, proč jsme přišly o všechno.
Marta zavolala bankovnímu oddělení. Tentokrát se dovolala.
„Ano, jsem zmocněná právní zástupkyně Eleny,“ řekla. „Požaduji okamžité pozastavení převodu a zrušení všech elektronických oprávnění Juliana Halea.“
Julian vyskočil.
„Nemáte právo!“
„Mám,“ řekla Marta. „Protože vlastník účtu je Elena.“
„Jsem její manžel.“
„To není vlastnické právo.“
„Dvanáct let jsem se staral o její firmu!“
„A dvanáct let jste si z ní vyplácel peníze bez jejího vědomí,“ řekla Helena.
Julian se rozhlédl po čekárně. Lidé u vedlejšího stolu předstírali, že neposlouchají. Chloe měla v očích slzy, ale nedotkla se ho.
„Řekni jim, že jsi mi to slíbila,“ obrátil se na ni.
„Co?“
„Že řekneš, že jsi o penězích nevěděla.“
Chloe zůstala nehybná.
Marta pomalu zvedla obočí. „To je důležitá věta.“
„Nemyslel jsem to tak.“
„Já vím,“ řekla Chloe. „Ty nikdy nemyslíš nic tak, jak to zní, dokud tě někdo neposlouchá.“
Vytáhla z kabelky telefon a položila ho na stůl. Na obrazovce byl seznam zpráv, v nichž jí Julian posílal kopie převodů a psal, že po prodeji studia budou mít dost na dům.
„Nechtěla jsem ti ublížit,“ řekla mi. „Ale bála jsem se. Když jsem pochopila, že mě používáš stejně jako ji, poslala jsem všechny dokumenty Martě.“
Podívala jsem se na ni. „Proč až teď?“
„Protože jsem si pořád namlouvala, že lže jen tobě.“
Byla to krutá, ale poctivá odpověď.
Vtom se ozvala Helena.
„Banka převod zastavila. A účet společnosti Jihovýchodní interiéry byl zmrazen.“
Julian si sedl. Ne prudce, ne teatrálně. Prostě mu podklesla kolena.
Marta pokračovala: „Viktor už nemá přístup k žádnému účtu. Dokumenty ze skladu budou ráno u notáře. Podepsané prohlášení Heleny a Chloe stačí k tomu, aby se převod zrušil a aby se otevřelo vyšetřování padělaných podpisů.“
Julian se na mě podíval.
„Eleno, můžeme to vyřešit mezi sebou.“
„Ne,“ řekla jsem.
„Kvůli Maye?“
„Právě kvůli ní.“
„Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle.“
„Ale chtěl jsi, aby dopadlo jinak. Chtěl jsi mít dům, peníze a možnost odejít bez následků.“
Sklopil hlavu.
„Co bude se studiem?“ zeptala se Helena.
Podívala jsem se na ni, na Martu, na Chloe a potom na složku s fotografiemi. Vzpomněla jsem si na všechny klienty, kteří mi svěřili své domovy, na první malou kancelář, na stůl oblepený vzorníky, na večery, kdy jsem kreslila půdorysy, zatímco Julian tvrdil, že mě podporuje.
„Studio zůstane,“ řekla jsem. „Ale bez jeho jména, bez jeho účtů a bez jeho rozhodnutí.“
„A dům?“ zeptala se Marta.
„Prodáme ho, pokud bude potřeba pokrýt dluhy, které způsobil. Maya však zůstane v bezpečí a všechno jí vysvětlím já.“
Julian zavrtěl hlavou. „Nemůžeš mi vzít dceru.“
„Neberu ti ji. Přestávám před ní zakrývat, co děláš.“
Když jsem večer dorazila k sestře, Maya mi běžela naproti. V ruce držela obálku, kterou jsme jí zakázali otevřít.
„Mami, proč na ní byla moje nálepka?“
Klekla jsem si před ni.
„Protože ji někdo použil, aby tě vyděsil.“
„Bude tatínek bydlet s námi?“
„Nevím, kde bude bydlet. Ale ty budeš bydlet v bezpečí.“
Maya přikývla a podala mi obálku.
Uvnitř nebyla hrozba. Byl tam klíč od skladu a krátký vzkaz od Viktora: „Julian mi dlužil víc, než dokázal splatit. Chtěl jsem jeho část, ne tvoji. Pokud chceš znát všechno, přijď zítra do studia.“
Další ráno jsem tam přišla s Martou a Helenou. Viktor čekal u pracovního stolu, před sebou položil poslední účetní knihu. Vysvětlil, že Julian mu slíbil podíl na prodeji studia, ale když pochopil, že se pokusí vše převést na Chloe, rozhodl se dokumenty ukrást a použít je k nátlaku.
„Neměl jsem chodit k vaší sestře,“ řekl. „To byla chyba.“
„Ano,“ odpověděla jsem. „Ale díky tomu vím, kdo za tím stál.“
Viktor podepsal prohlášení a předal nám všechny klíče i přístupy. Nebyl hrdina. Jen člověk, který se nakonec zalekl toho, co pomáhal vytvořit.
O týden později jsem v pracovně přelepovala štítek na dveřích. Starý nápis obsahoval Julianovo příjmení. Nový měl jen moje.
Chloe přišla naposledy. Vrátila mi jednu fotografii, kterou si nechala ze složky.
„Nevím, jestli se mi někdy podaří napravit, co jsem udělala,“ řekla.
„Nemusíš napravovat můj život,“ odpověděla jsem. „Jen nelži dál sama sobě.“
Přikývla a odešla.
Večer jsem otevřela Mayin skicák. Na první stránce nakreslila letadlo se třemi sedadly v řadě. Na 7A seděl muž bez obličeje. Na 7B nebyl nikdo. Na 7C byla žena, která držela v ruce tužku.
„To jsem já,“ řekla Maya.
„Vidím.“
„A kam letím?“
Vzala jsem tužku a pod její obrázek nakreslila půdorys našeho nového ateliéru, přesně podle měřítek, která jsem používala při práci. Na místo, kde měl být Julianův stůl, jsem zakreslila velký pracovní pult pro Mayiny kresby.
„Tam, kde si sama vybereš sedadlo,“ řekla jsem.
Maya si vzala červenou nálepku a nalepila ji přímo na 7C.
„Tak potom letím sem,“ řekla.
Missed the beginning?
