ČÁST 4
…Roman se otočil k Markovi.
„Kolik mužů máme venku?“
„Tři. Ale zadní ulice je prázdná.“
„A u domu paní Walkerové?“
Marek zvedl telefon, vyslechl několik slov a jeho tvář ztvrdla.
„Dva naši řidiči jsou tam. Auto bez značek odjelo směrem k řece. Vaše matka s chlapcem je v zadní místnosti a čeká na odvoz.“
Přitiskla jsem si telefon k hrudi.
„Chci k nim.“
„Pojedete,“ řekl Roman. „Ale nejdřív musíme zjistit, proč věděli, kde Leo je.“
Kesler se pokusil vytrhnout Markovi. Neuspěl. Kovová hrana stolu se mu zaryla do zápěstí a na bílé manžetě se objevila červená čára.
„On to ví,“ řekla jsem.
Kesler se na mě podíval.
„Já jsem nikomu nevolal.“
„Ale vy jste věděl, kde bydlím.“
„Všichni vedoucí mají adresy zaměstnanců.“
„Kdo další měl přístup k docházce?“
Kesler mlčel.
Roman se posadil na židli. Pod kabátem se mu při každém nádechu napínal obvaz. Byl zraněný, zesláblý, ale celá místnost se řídila jeho dechem.
„Davide,“ řekl, „dnes se rozhodne, jestli odejdeš z této budovy po svých.“
„Vyhrožujete mi?“
„Ne. Nabízím ti poslední možnost, jak si sám vybrat, co zůstane z tvého jména.“
Kesler se zasmál.
„Vy si myslíte, že jste lepší než já? Vyděláváte na strachu úplně stejně.“
Roman položil prsty na popraskaný hřbet účetní knihy.
„Já jsem chtěl peníze. Ty jsi chtěl, aby ti lidé děkovali za to, že jim dovolíš pracovat.“
Trefil ho přesně. Kesler sklopil oči k účtenkám na stole.
Marek mu odebral klíč od zadního vchodu a položil ho před mě.
„Proč jste se mě snažil vyhodit?“ zeptala jsem se Keslera.
„Protože jste byla pozdě.“
„To není pravda.“
„Protože jste viděla muže, který měl zemřít.“
Všichni se otočili k němu.
Kesler pochopil, že právě řekl příliš mnoho, ale už to nemohl vzít zpět.
„Věděl jste, že Roman bude v uličce?“ zeptal se Marek.
Keslerova tvář se sesypala.
„Já jsem nikoho nepobodával.“
„To jsem se neptal.“
„Jen jsem mu prodal informace. Chtěli vědět, kudy jezdí. Měli mi zaplatit a nechat restauraci být.“
Roman sevřel ruku na holi.
„Kdo?“
Kesler polkl.
„Viktor.“
Marek zvedl hlavu.
„Viktor zemřel před dvěma lety.“
„Jeho syn. Adrian. Říká si Viktor, aby se ho lidé báli stejně jako otce.“
To byl zvrat, který nikdo nečekal. Romanův vlastní synovec Adrian se nesnažil převzít restauraci. Chtěl ovládnout síť skladů a nočních klubů, které Roman odmítl použít k obchodu s lidmi. Laura byla jen první kámen, který měl spadnout.
Roman zavřel oči. Ne dlouho. Jen na jeden nádech.
„A Adrian ví o Leovi?“
Kesler se podíval na mě.
„Vzal jsem adresu z personální složky. Jeho lidé chtěli vědět, čím vás přinutí přivést Romana ven. Řekl jsem jim jen ulici.“
„Jen ulici?“
„Nevěděl jsem, že půjdou k dítěti.“
Vrazila jsem mu dlaň do tváře. Ne silně, ale dost na to, aby se mu otočila hlava. Zápěstí mě zabolelo a uvnitř se mi rozlil třes.
„Můj syn není část vaší dohody.“
„Já vím.“
Jeho hlas se poprvé nezlomil kvůli vlastnímu strachu. Zlomil se kvůli tomu, co udělal.
Roman se postavil.
„Marek, vezmi Naen k jejímu synovi. Já pojedu za Adrianem.“
„Ne,“ řekla jsem.
Roman se na mě podíval.
„Ne?“
„Chci jet s vámi.“
„Tohle není místo pro vás.“
„Kvůli mně vás napadli v uličce.“
„Kvůli mně je teď ohrožený váš syn.“
„A proto mě nechte rozhodnout, co udělám dál.“
Marek se podíval z jednoho na druhého. Pak položil na stůl účetní knihu.
„Má pravdu. Adrian bude čekat, že se schová. Nebude čekat, že přijde žena, kvůli které jeho plán začal.“
Roman chvíli nic neříkal. Potom mi podal svůj telefon.
„Zavolejte matce. Řekněte jí, aby nikam nevycházela. Až bude Leo u lékaře, pojedeme do skladu na severním nábřeží.“
„Proč právě tam?“
„Protože Adrian si myslí, že tam má poslední slovo.“
V domě mé matky jsme dorazili o dvacet minut později. Leo mi vběhl do náruče v pruhovaném pyžamu, přitiskl mi horkou tvář ke krku a okamžitě se rozplakal.
„Mami, ty smrdíš kouřem.“
„A ty potřebuješ lékaře.“
„Budeš tam?“
„Budu.“
Roman zůstal stát u sanitního vozu, který Marek přivolal bez jediného vysvětlení. Leo se na něj podíval.
„Jste ten pán z uličky?“
Roman se sklonil, i když při tom zbledl.
„Ano.“
„Máma říkala, že jste umíral.“
„To přehnala.“
„Máma nikdy nepřehání.“
Roman se na mě podíval. V jeho očích se na okamžik objevilo něco měkkého, co jsem u něj nečekala.
„V tom se mýlíš,“ řekl Leovi. „Tvoje máma mě zachránila úplně přesně.“
U kliniky zůstal Leo s mou matkou. Já s Romanem a Markem pokračovala k severnímu nábřeží.
Sklad stál mezi opuštěnou loděnicí a řadou nízkých dílen. Uvnitř páchla voda, nafta a rez. Pod stropem visely lampy, které se houpaly v průvanu.
Adrian čekal u stolu.
Byl mladší než Roman, měl stejnou šedou barvu očí a úsměv, který ničemu nevěřil.
„Strýčku,“ řekl. „Přišel jsi kvůli ženě z restaurace.“
„Přišel jsem kvůli tobě.“
„Ne. Přišel jsi, protože ona našla něco, co jsi celé roky schovával.“
Adrian pohlédl na účetní knihu v mých rukou.
„Dej mi ji.“
„Ne.“
„Víš, co v ní je?“
„Vím, že se jí bojíš.“
Jeho úsměv zmizel.
Adrian udělal krok ke mně. Roman se postavil mezi nás, ale já ho zastavila rukou.
„Nechte mě mluvit.“
Roman se ani neotočil.
„Naen—“
„Celý večer rozhodovali muži, co se mnou bude. Kesler, vy, Adrian. Já už nechci být vaše svědkyně, rukojmí ani odměna.“
Adrian pozvedl obočí.
„A co tedy jsi?“
„Člověk, který má v ruce účetní knihu a ví, komu ji předá.“
Vytáhla jsem z kabelky několik fotografií. Nešlo o nahrávky ani o tajné kamery. Byly to stránky z výplatní knihy, které jsem si před týdnem vyfotila, protože Kesler špatně spočítal mou mzdu. Na každé stránce byl stejný vzorec: falešné pokuty, peníze převedené pryč, podpisy zaměstnanců, kteří nikdy nic nepřevzali.
„Poslala jsem kopie účetnímu sdružení, které kontroluje restaurace v tomto městě,“ řekla jsem. „A také všem zaměstnancům, jejichž jména jste použili.“
Adrian se obrátil k Romanovi.
„Ona to udělala bez tebe?“
„Ano.“
„Ty jsi ji nechal?“
„Ano.“
To slovo dopadlo do skladu tvrději než výstřel.
Adrian pochopil, že jeho jediná výhoda zmizela. Nemohl spálit knihu. Nemohl umlčet mě. Nemohl vrátit peníze, které už měli v rukou lidé čekající na vysvětlení.
Zvenku se ozvaly motory. Ne Romanovy vozy. Přijeli lidé z účetního sdružení, zaměstnanci Laury a dvě pracovnice z inspekce. Ne proto, že by Roman zavolal policii, ale proto, že jsem konečně poslala důkaz mimo jeho svět.
Adrian sáhl do saka.
Roman vykročil.
Já uchopila kovový tác ležící na stole a udeřila jím do jeho zápěstí. Zbraň spadla na beton. Marek ji odkopl pod regál.
Adrian se na mě zadíval.
„Ty jsi jen servírka.“
„Dnes už ne.“
Roman se k němu sklonil.
„Laura končí. Sklady se prodají a peníze půjdou lidem, kterým je vzali. Ty dostaneš jedinou možnost: odejdeš z města a už se k nim nepřiblížíš.“
„A když odmítnu?“
Roman se podíval na fotografie v mé ruce.
„Pak Naen předá všechno, co má, lidem, kteří se neptají na rodinné vztahy.“
Adrian se usmál, ale tentokrát v tom nebyla síla.
Kesler později podepsal převod restaurace do svěřenského fondu pro zaměstnance. Neudělal to z ušlechtilosti. Udělal to, protože chtěl, aby jeho dcera nepřišla o dům, který koupil z ukradených výplat. Roman mu tu možnost nechal, ale pod jednou podmínkou: musel osobně oznámit každému zaměstnanci, kam peníze zmizely.
Stál v kuchyni před lidmi, kterým celé roky poroučel. Hlas se mu třásl, když četl částku za částkou. Nikdo mu nepomohl. Ani já.
Pak jsem šla s Leem k lékaři. Antibiotika dostal ještě tu noc a horečka začala klesat.
Roman čekal na chodbě kliniky, opřený o hůl. V ruce držel moji roztrženou zástěru, kterou Marek nechal vyčistit a sešít hrubými bílými stehy.
„Tohle je vaše,“ řekl.
„Už není použitelná.“
„Tak jako zástěra ne. Ale jako důkaz ano.“
Podal mi ji.
„Chci, abyste vedla novou restauraci,“ pokračoval. „Ne jako vedoucí, která křičí na lidi. Jako člověk, který ví, kolik stojí jedna zmeškaná výplata.“
„A co chcete vy?“
Roman se podíval na obvaz pod kabátem.
„Aby někdo v té budově zůstal, když já budu mít chuť všechno spálit.“
Usmála jsem se, ale nepřijala jsem nabídku hned.
„Nejdřív chci smlouvu. Skutečnou. A peníze na účet před první směnou.“
Roman přikývl.
„To je fér.“
Leo vyšel z ordinace s náplastí na ruce a zamířil přímo k Romanovi.
„Mami, doktor říkal, že zítra můžu zmrzlinu.“
„Doktor řekl, že až nebudeš mít horečku.“
„To znamená zítra.“
Roman se poprvé skutečně zasmál.
Leo se podíval na sešitý kus látky v mé ruce.
„To je ta zástěra, co zachránila pana Romana?“
„Ne,“ řekla jsem. „Zachránily ho moje ruce.“
Roman sklopil oči k bílým stehům a tiše dodal:
„A od té chvíle už žádný účet v Lauře nebude napsaný bez jejího podpisu.“
Missed the beginning?
