ČÁST 4
Telefon zůstal v Ramónově ruce a z reproduktoru se ozýval přerušovaný hlas mladé ženy.
—Strýčku, slyšíš mě? Je tu někdo s tebou?
—Ano —odpověděl Ramón. —Je tu Encarna.
Na druhé straně nastalo dlouhé ticho.
—Pak ji vezmi do skladu. Hned.
Lucía se na mě podívala, jako by čekala, že odmítnu. Byla jsem vyčerpaná. Kolena se mi třásla a v prstech jsem pořád svírala kapesník, jehož látka byla tenká jako pavučina.
—Kde ten sklad je? —zeptala jsem se.
—U starého mola —řekl Ramón. —Deset minut pěšky.
Marta vstala.
—Půjdu s vámi.
—Nemusíte.
—Musím.
Její hlas nebyl tvrdý. Jen rozhodnutý.
Cestou jsme mlčeli. Vigo se kolem nás pohybovalo v letním ruchu: zvonily jízdní kola, prodavač ryb volal na kolemjdoucí a nad střechami kroužili rackové. Šla jsem mezi ženou, která s Manuelem strávila celý dospělý život, a jeho bratrem, který nosil v kapse klíče k minulosti.
Před rezavými vraty stála Ana. Byla asi čtyřicetiletá, měla Manuelovy oči a v ruce tlustou knihu v hnědé plátěné vazbě.
—Dobrý den, Encarno.
—Vy jste jeho dcera.
—Ano.
Objala mě dřív, než jsem stačila ustoupit. Její tvář voněla po mýdle a mořském větru.
Uvnitř skladu bylo šero. Na trámech visely staré sítě, z podlahy stoupal pach nafty a soli. Uprostřed stál pracovní stůl, na kterém ležely opravené hodiny, šroubováky a tři plechové krabičky.
Ana položila knihu před mě.
—Našla jsem ji minulý týden pod prkny. Táta ji vedl od roku 1972. Myslela jsem, že je to lodní deník.
Otevřela první stránku. Byla plná počasí, úlovků a jmen posádky. Pak jsme přišly k říjnu 1972.
„Dopis pro Encarnu se vrátil. Její otec nepředal novou adresu. Dnes jsem se dozvěděl, že odjeli do Zaragozy.“
Pod tím byly další řádky.
„Ramón říká, ať za ní jedu. Nemohu. Jestli je šťastná, nemám právo přinést jí svůj neklid.“
Marta si přitiskla ruku na ústa.
—Tohle jsem neznala —zašeptala.
Listovala jsem dál. Manuel psal o prvním dni, kdy se s Martou potkal, o svatbě, o narození Any, o dlouhých plavbách. Nepsal jako muž uvězněný v minulosti. Psal jako muž, který si minulost nese s sebou, ale jde dál.
Na konci roku 1981 byla jediná věta: „Dnes jsem Martě řekl o modrém kapesníku. Bála se, že ji srovnávám. Řekl jsem jí, že ne. Encarna je vzpomínka na chlapce, kterým jsem byl. Marta je žena, vedle které jsem se stal mužem.“
Marta se odvrátila. Ramena se jí chvěla.
—Proč jste nám to nepřečetla dřív? —zeptala se Ana.
—Protože jsem se bála, že když to vyslovím, zmizí —odpověděla jsem.
Ana položila na knihu dlaň.
—Chtěl, abych vám dala ještě jednu věc.
Z kapsy vytáhla malý mosazný přívěsek ve tvaru rybářské kotvy. Na zadní straně bylo vyryto datum: 17. srpna 1972.
—Říkal, že to měl pro vás. Nikdy vám ho nemohl dát.
Vzala jsem přívěsek do ruky. Kov byl studený.
—Proč jste mě hledali až teď?
—Nehledali jsme vás —řekla Ana. —Nevěděli jsme, že máte ještě něco, co patří do našeho příběhu.
Lucía otevřela kabelku a vytáhla obálku, kterou jsem jí předtím dala pro případ, že by se mi něco stalo. Byla v ní jediná fotografie Alberta, jak na pláži drží naše nejmladší vnouče.
—Mami, ty ses rozhodla něco přivézt taky.
Podívala jsem se na fotografii. Najednou jsem pochopila, proč mě Manuel zavolal zpátky právě dnes. Ne proto, abych si vybírala mezi dvěma životy. Ale abych dovolila těm životům stát vedle sebe.
—Tohle je Alberto —řekla jsem Martě a Aně. —Můj muž. A tohle jsou naše děti. Chci, abyste je znaly, stejně jako já teď znám část vaší rodiny.
Marta vzala fotografii oběma rukama.
—Manuel by měl radost.
—Možná by se smál, že jsme k tomu potřebovali padesát let —řekla jsem.
Ana přikývla.
—Vždycky říkal, že lidé přijíždějí pozdě, ale moře si pamatuje přesně.
Odpoledne jsme se vrátili k lavičce. Ramón zůstal opodál, Lucía si sedla na kamennou zeď a Marta s Anou stály u zábradlí. Já jsem položila na prkno kapesník, mosaznou kotvu a kopii Manuelova dopisu.
—Vezmi si ho —řekla Marta.
—Kapesník?
—Ne. Kotvu. Kapesník patří tobě. On ho celou dobu chránil, ale vždycky věděl, že je tvůj.
Zavrtěla jsem hlavou.
—Kotva patří vám. Já si nechám něco jiného.
Vytáhla jsem z kapsy svůj dnešní kapesník, obyčejný bílý, a opatrně jsem do něj zabalila ten modrý. Potom jsem Manuelův starý kapesník podala Aně.
—Dej ho do knihy. Ne jako důkaz čekání. Jako důkaz, že některé sliby se splní i tehdy, když život zvolí jinou cestu.
Ana ho přijala a přitiskla k sobě.
Marta se posadila vedle mě. Chvíli jsme se dívaly na zátoku.
—Byl šťastný —řekla jsem.
—Ano.
—Já také.
—Vím.
A pak mi podala mosaznou kotvu zpátky.
—Ne. Tohle si vezměte. Manuel chtěl, abyste měla něco, co se neztratí v poště.
Přívěsek jsem sevřela v dlani. Na jeho hraně byla drobná rýha, nejspíš od let strávených v kapse rybářských kalhot.
Když jsme odcházeli, Lucía se mě zeptala:
—Mami, co mu řekneš, až si zase sedneš na lavičku?
Položila jsem palec na vyrytý rok a usmála se přes slzy.
—Že jsem kapesník vrátila jeho rodině. A kotvu si nechala, protože mě konečně dovedla tam, kam měl ten slib namířeno.
Na lavičce zůstala jediná věc: malá vyšlapaná rýha ve dřevě, přesně tam, kde Manuel před padesáti lety sevřel můj modrý kapesník.
A když se od přístavu zvedl vítr, mosazná kotva v mé dlani tiše cinkla o klíče od hotelu.
Missed the beginning?
