ČÁST 4
„A ještě něco. Na zítřejší schůzku přijde i Roman Vlk. Tvrdí, že má důkaz, že paní Klára není Stepanova dcera…“
Hlas v telefonu se odmlčel.
„Kdo vám dal moje číslo?“ zeptala jsem se.
„Bylo uvedeno ve staré smlouvě.“
„Já jsem žádnou novou smlouvu nepodepsala.“
„Proto vás žádám, abyste přišla osobně.“
Linka ztichla.
Položila jsem sluchátko a několik vteřin se dívala na černý plast, jako by z něj mohl znovu zaznít celý můj život.
Klára stála u stolu. Tváře měla mokré, ale plakala bez jediného zvuku.
„Kdo je Roman Vlk?“ zeptala se.
Pavel jí odpověděl.
„Člověk, kterému tvůj otec dlužil peníze. Člověk, který mu pomohl převést majetek.“
Lukáš se opřel o zeď.
„Takže on teď chce sklad.“
„Nebo chce, abychom si mysleli, že ho chce,“ řekl Petr.
Podívala jsem se na něj.
„Co tím myslíš?“
„Kdyby měl platnou smlouvu, nevolal by ti. Poslal by někoho s klíči.“
Pavel prudce zvedl hlavu.
„Máte pravdu. To znamená, že potřebuje váš podpis.“
„A proč?“
„Protože bez něj je starý převod neúčinný. Stepan mohl falšovat vaše podpisy, ale nemohl falšovat vaši přítomnost u nového převodu.“
Stepan ležel na nosítkách a poslouchal. Jeho levé oko se upíralo na mě.
„Ty jsi to věděl?“ zeptala jsem se.
Po dlouhé námaze přikývl.
„Chtěl… jsem… napravit…“
„Ne. Chtěl jsi prodat sklad Naděždě.“
„Ona… mě…“
„Vyhodila tě, když už jsi jí nebyl k užitku.“
Jeho tvář se stáhla bolestí. Tentokrát to nebyla mrtvice.
„Měl jsem… peníze… schované.“
Lukáš se odlepil od zdi.
„Jaké peníze?“
Stepan se podíval na Pavla.
Pavel zavřel oči.
„V jeho trezoru je ještě jedna věc,“ řekl. „Nechtěl jsem ji otevřít bez vás.“
„Kde je?“
„V nemocnici. V jeho skříňce. Naděžda ji hledala, ale neměla klíč.“
Do svítání jsme nespali. Petra jsem poslala s Pavlem do nemocnice, aby vyzvedli krabičku ze skříňky. Já zůstala s dětmi a Stepanem. V předsíni stále ležela šedá deka ze sanitky. Pod ní se ozývalo jeho nepravidelné dýchání.
V pět ráno Klára přišla do kuchyně. Na sobě měla můj starý vlněný svetr, který si vzala z věšáku, protože se třásla.
„Mami,“ řekla, „pokud nejsem jeho dcera, změnil se tím celý můj život?“
„Ne.“
„Ale já jsem si celý život myslela, že mám jeho oči.“
„Můžeš mít oči kohokoli. Já jsem viděla, jak ses narodila. Já jsem tě držela, když jsi měla horečky. Já jsem tě učila psát. To nejsou věci, které přepíše jeden člověk v dopise.“
„A ty? Dokážeš mu někdy odpustit?“
Podívala jsem se na starou lžičku s ulomeným ouškem.
„Možná mu odpustím, že odešel. Neodpustím mu, že se pokusil udělat z mého života lež.“
V osm třicet jsme přijeli ke starému skladu. Budova stála za železniční tratí, s oprýskanou cedulí a rozbitým oknem nad vraty. V kapse jsem svírala klíč, který mi kdysi předal dodavatel pan Konečný. Nikdy jsem ho nepoužila.
U vrat čekala Naděžda v béžovém kabátu. Vedle ní stál vysoký muž s holou hlavou. Roman Vlk.
„Anno,“ usmála se Naděžda. „Přišla jsi rozumně.“
„Přišla jsem zjistit, proč prodáváš můj majetek.“
„Stepan ho slíbil mně.“
„Stepan nemohl slíbit něco, co mu nepatřilo.“
Roman sáhl do aktovky.
„Máme smlouvu.“
„Máte padělek,“ řekl Pavel.
Roman se na něj podíval a jeho úsměv zmizel.
„Ty ses do toho neměl vracet.“
„Měl jsem se vrátit už dávno.“
Lukáš udělal krok dopředu.
„Co jste mu udělal?“
„Tvůj otec si u mě půjčil. Dobrovolně.“
„A nechal za sebou matku s dluhy.“
Roman pokrčil rameny.
„Každý si chrání vlastní peníze.“
Klára stála vedle mě. Najednou se zeptala:
„Je pravda, že jste můj otec?“
Roman se na ni podíval poprvé skutečně pozorně.
„To není důležité.“
„Pro mě ano.“
„Stepan mě požádal, abych mlčel. Tvrdil, že dítě potřebuje rodinu.“
„A vy jste za to chtěl peníze?“
Roman se usmál.
„Tvůj otec mi nabídl podíl na obchodě.“
Pavel vytáhl z kapsy složku.
„Tady je kopie jeho dohody. Váš podíl měl vzniknout pouze tehdy, pokud Anna podepíše převod. Bez jejího podpisu jste nikdy nic nevlastnil.“
Roman zbledl.
„Kde jste to vzal?“
„Z trezoru.“
Naděžda ustoupila.
„Stepan mi řekl, že sklad je jeho.“
„Lhal vám,“ odpověděla jsem. „Stejně jako lhal mně.“
Vtom přijel Petr. V ruce držel kovovou krabičku od šicích potřeb. Položil ji na kapotu auta.
Uvnitř byl dopis, několik bankovních výpisů a malá obálka s Klářiným jménem.
Klára ji otevřela sama.
Byl v ní jediný výsledek genetického vyšetření, starý několik let. Stepan si ho nechal udělat tajně. Výsledek nepotvrdil jeho otcovství.
Klára si papír přečetla, složila ho a podala mi ho.
„Takže je to pravda.“
Stepan nebyl s námi. Ležel v mém domě, protože nemocnice odmítla prodloužit pobyt a děti neměly kam jinam jet. Přesto jsem cítila jeho přítomnost mezi námi jako stín.
Naděžda začala plakat.
„Já jsem ho neopustila kvůli penězům,“ řekla. „On mi namluvil, že jste všechno zničila vy. Že obchod byl jeho a vy jste ho chtěla připravit o majetek.“
„A když ochrnul?“
„Bála jsem se.“
„Bála ses jeho nemoci, nebo toho, že už nebude platit?“
Naděžda sklopila hlavu.
„Obojí.“
Roman se pokusil obejít auto, ale Petr mu zastoupil cestu.
„Nikdo nepodepsal převod,“ řekl. „Odjeďte.“
„Tohle ještě neskončilo.“
„Pro vás ano,“ odpověděla jsem.
Roman odešel k čekajícímu autu. Naděžda zůstala u vrat, jako by poprvé pochopila, že žádný z těch mužů ji nikdy nebral jako partnerku. Jen jako další kus majetku.
Sklad jsem neprodala. Nechala jsem ho přepsat na malý podnik, který vedl Pavel. Část peněz šla na léčbu Stephana, ale ne proto, že by si ji zasloužil. Udělala jsem to kvůli Lukášovi a Kláře, aby se nemuseli celý život ptát, jestli jsme nechali člověka zemřít jen proto, že byl zlý.
Stepan zůstal v pokoji pro hosty. Lukáš se střídal s pečovatelkou, kterou jsem zaplatila z výnosu skladu. Klára se k němu dlouho nedokázala přiblížit.
Jednoho večera stála u jeho postele a držela v ruce genetický výsledek.
„Nejsem tvoje dcera,“ řekla.
Stepan pohnul rty.
„Vím.“
„Ale ty jsi můj otec?“
Zavřel oči.
„Ne.“
Klára se nadechla.
„Tak proč jsi mě tolik let držel u sebe?“
Stepan dlouho bojoval o každé slovo.
„Protože… jsi byla… jediná věc… kterou jsem miloval… správně.“
Klára stála bez hnutí. Pak položila papír na přikrývku.
„Tohle není dost.“
„Vím.“
„Ale je to poprvé, co jsi mi řekl pravdu.“
Odešla a nechala ho samotného.
Později mi Pavel přinesl starý sešit z účetnictví. Na poslední stránce byla moje ručně psaná poznámka z doby, kdy jsme ještě věřili, že budeme mít šťastnou rodinu: „Jednou bude tenhle obchod patřit dětem.“
Přepsala jsem větu.
„Jednou bude tenhle obchod patřit tomu, kdo se k lidem nebude chovat jako k majetku.“
Pavel si ji přečetl.
„A komu tedy patří?“
Podívala jsem se přes dvůr na sklad, jehož oprýskaná cedule se houpala ve větru.
„Pavlovi. A lidem, které zaměstná. Já už nechci, aby moje hodnota závisela na tom, co mi někdo nechá.“
Večer jsem vešla ke Stepanovi. Na stolku ležela ulomená lžička, kterou jsem si přinesla z kuchyně. Z nějakého důvodu ji svíral v levé ruce.
„Proč jsi ji vzal?“ zeptala jsem se.
Ukázal na ni a pak na mě.
„Pamatuješ?“
„Pamatuju si všechno.“
„Já… ne.“
„To je tvoje smůla.“
Přikývl.
Dlouho jsme mlčeli. Ne smířlivě. Jen vyčerpaně.
Pak jsem mu podala čistý list papíru a tužku.
„Napiš mi, komu jsi dlužil peníze. Všechno. Bez vynechání jediného jména.“
Jeho ruka se roztřásla.
„Proč?“
„Protože ještě pořád existují lidé, kterým musíš vrátit jejich pravdu.“
Položil tužku na papír. První řádek psal skoro hodinu.
Když ho dokončil, otočil list ke mně.
Bylo tam jméno, které jsem nečekala.
Anna Vránová.
Podívala jsem se na něj. Stepan plakal a já jsem papír neroztrhala.
Jen jsem vzala ulomenou lžičku ze stolku a řekla:
„Dnes mi ji nevracej. Ještě jsi ji nespravil.“
Missed the beginning?
