Tři roky jsem nespal, ale po dívčině šepotu na chodbě můj bratr náhle ztuhl

Ve 12:14 v noci mi tříletá dcera mé hospodyně vlezla do postele a oznámila mi, že ví, kdo chodí do mého pokoje, když téměř usnu.

„Pane Moretti?“

Odtrhl jsem oči od notebooku. Lily Carterová stála bosá ve dveřích, v žlutém pyžamu s lví hřívou kolem kapuce. Tmavé kudrny měla rozcuchané a pod paží svírala šedého králíka, kterému chyběla půlka ucha.

„Ví tvoje matka, že jsi tady?“ zeptal jsem se.

„Ne.“

Lidé dvakrát starší než Lily se mi obvykle nedokázali dívat do očí. Noviny mě nazývaly majitelem hotelů, investorem, lodním magnátem a občas také mužem, kterému je lepší se neplést do cesty.

Lily se na mě dívala, jako bych byl jen unavený člověk.

„Vrať se k mamince.“

„Maminka spí.“

„To nic nemění.“

„Slyšela jsem vás.“

Sevřel jsem čelist. „Tak proč tu pořád stojíš?“

Přitiskla králíka k hrudi.

„Paní Ricciová říkala, že nikdy nespíte.“

Zavřel jsem oči. Paní Ricciová pracovala pro mou rodinu sedmadvacet let a zřejmě se rozhodla, že mlčenlivost se na malé děti nevztahuje.

„Mluví příliš mnoho.“

„Říkala, že se vás snažili léčit doktoři.“

„Ano.“

„Léky?“

„Ano.“

„Čaj?“

Zvedl jsem hlavu. „Jaký čaj?“

„Nevím.“

„Tak proč o něm mluvíš?“

„Protože nepomohl.“

Nikdo se mnou takhle nemluvil. Natáhl jsem se po telefonu.

„Zavolám tvé matce.“

„Počkejte!“

Rozběhla se k posteli a bez dovolení vylezla vedle mě. Zpoza králíka vytáhla pestrobarevnou knížku.

„Co přesně děláš?“

„Pomáhám vám.“

„Nejsou mi tři.“

„Já vím.“

„Tak proč by to mělo fungovat?“

Její tvář zvážněla tak bolestně, že mě to zaskočilo.

„Možná vám nikdo nečetl správné pohádky.“

Ruka mi zůstala viset nad telefonem.

Tři roky mě vyšetřovali specialisté. Měnili dávky, matraci, závěsy i bezpečnostní systém. Strážní po půlnoci téměř nedýchali. Všichni se snažili můj spánek koupit, vynutit nebo uhlídat.

Nikdo si ke mně jednoduše nesedl.

„Lehněte si,“ přikázala Lily.

Nevím proč, ale poslechl jsem.

Ve 12:27 začala číst. Polovinu slov vyslovovala špatně, zato s naprostou jistotou. Notebook zhasl. Káva vedle lampy vychladla. Její drobný hlas se odrážel od dřevěných panelů a moje ramena, ztuhlá celé roky, pomalu klesala.

Poprvé po dlouhé době se mi dech zpomalil.

Víčka ztěžkla.

Pak Lily přestala číst.

„Co se děje?“ vyštěkl jsem.

Úsměv jí zmizel z tváře. Dívala se do temné chodby.

„Pane Moretti?“

„Ano?“

„Ten člověk, který sem chodí, když už skoro spíte…“

Únava ze mě spadla jako mokrý kabát.

„Jaký člověk?“

Lily sevřela stránku tak silně, až se papír zkroutil.

„Vždycky má na ruce…“

Na chodbě se ozvalo tiché cinknutí kovu o dřevo.

Lily se ke mně přitiskla.

„Je tady,“ zašeptala.

Podíval jsem se ke dveřím. Nikdo tam nestál. Jen v pruhu světla ležel úzký stín, který pomalu zmizel.

„Lily, co má na ruce?“

Zvedla oči a popsala detail, který mohl znát jedině člověk, jenž patřil k naší rodině. V tu chvíli mi pod hrudí vyrazil ledový tlak.

Natáhl jsem se k nočnímu stolku, kde jsem měl schovaný spis se všemi lékařskými zprávami. Pokud někdo skutečně vcházel do mého pokoje, musel po sobě něco zanechat.

Prsty jsem sevřel mosaznou sponu desek a začal je vytahovat ze zásuvky. Lily mezitím ukázala na spodní okraj dveří.

Pod nimi se objevila špička naleštěné boty…

ČÁST 2

Špička boty zůstala pod dveřmi nehybně stát. Lily mi stiskla zápěstí tak silně, až jsem cítil její nehty.

„Nedívejte se na něj,“ zašeptala.

„Proč?“

„Protože pak odejde.“

Vytáhl jsem spis, ale místo abych otevřel dveře, sáhl jsem po stolní lampě. Kovová základna mi sklouzla v dlani. Byl jsem zvyklý rozhodovat o lidech i budovách během několika vteřin, jenže najednou jsem nedokázal ani dýchat.

„Kdo je tam?“ zavolal jsem.

Boty zmizely.

O tři vteřiny později se ozval klíč v zámku.

Dveře se otevřely a vešel můj bratr Matteo. Na sobě měl tmavý kabát, v ruce kožené rukavice. Levou ruku držel podivně strnule u těla.

Lily se schovala za mé rameno.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se.

Matteo se usmál, ale oči měl chladné.

„Slyšel jsem hluk. Chtěl jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku.“

„Ve čtvrt na jednu ráno?“

„V našem domě se člověk nemůže starat o rodinu podle hodin.“

Lily se zadívala na jeho levou ruku. Potom na mě.

Na prostředníčku měl široký kovový návlek. Stejný detail popsala před několika okamžiky. Náš otec mu ho kdysi nechal vyrobit po nehodě v loděnici, protože Matteo nedokázal pořádně ohýbat prst.

Matteo si všiml mého pohledu a ruku okamžitě schoval do kapsy.

„Proč je tu dítě?“

„Přišla mi číst.“

„To je směšné.“

„Směšné je, že můj bratr chodí v noci do ložnice člověka, který tři roky nespí.“

Jeho úsměv ztvrdl.

„Luca, pořád vidíš nepřátele za každým závěsem.“

„A ty pořád odpovídáš, jako bys znal otázku předem.“

Matteo se otočil k Lily. „Běž za matkou.“

Dívka zavrtěla hlavou.

„Vy jste ten pán s hřebíkem na prstu.“

Matteův obličej se změnil. Jen na okamžik, ale stačilo to.

„Jakým hřebíkem?“

„Tím, co smrdí po hřebíčku. Když přijde, kape něco do šálku.“

V místnosti se ochladilo.

Matteo sáhl po telefonu. „Tahle holčička neví, co říká.“

„Tak proč jsi zbledl?“

„Nebledl jsem.“

„Odejdi.“

Díval se na mě dlouho. Potom ustoupil a dveře za sebou zavřel tak tiše, až to bylo horší než rána.

Ve 12:41 jsem zavolal paní Ricciové. Našla jsem ji? Ne. Našel jsem ji v přízemní kuchyni, jak stojí u sporáku v růžové zástěře a svírá utěrku.

„Věděla jste o čaji?“ zeptal jsem se.

„Pane Moretti, já…“

„Kolikrát jste ho připravovala?“

„Já jsem ho nepřipravovala. Matteo mi nosil sáčky a říkal, že je to od lékaře.“

„Proč jste mi nic neřekla?“

Její oči se zalily slzami.

„Protože mi vyhrožoval. Řekl, že Lily skončíme na ulici, pokud budu mluvit.“

Vytáhla z kapsy zástěry malý svazek účtenek. Papír byl umaštěný a rohy měl ohořelé.

„Schovávala jsem je,“ řekla. „Nevěděla jsem, jestli vám tím pomůžu, nebo vás zabiju.“

Na jedné účtence stálo jméno soukromé lékárny a datum každé noci, kdy jsem se pokoušel usnout. Na zadní straně byly drobným písmem napsané částky.

„Tohle jsou platby?“

„Ano. Matteo je posílal přes účty hotelu.“

„A co bylo v těch sáčcích?“

„Nevím.“

V tu chvíli zazvonil telefon v kuchyni. Zvedla ho paní Ricciová, ale po několika slovech zbledla.

Podala mi sluchátko.

„Pane Moretti,“ ozval se ženský hlas, „jsem doktorka Salviová. Musíte okamžitě přijet do staré kliniky. Našli jsme záznam, který vysvětluje, proč vaše léčba nikdy nezabrala. Ale Matteo už o tom ví…“

ČÁST 3

Doktorka Salviová mluvila tak tiše, že jsem slyšel i tikání kuchyňských hodin.

„Co jste našla?“ zeptal jsem se.

„Ne po telefonu. Přijeďte s někým, komu věříte.“

Podíval jsem se na paní Ricciovou a Lily. „Už nevěřím skoro nikomu.“

„Pak vezměte ty dvě.“

Ve 1:18 jsme dorazili ke staré klinice za přístavem. Déšť bubnoval do plechové střechy a na chodbě páchla dezinfekce. Doktorka Salviová čekala u zamčené skříně, v ruce držela úzkou kartotéku převázanou červenou šňůrou.

„Před třemi lety jsem podepsala vaše první vyšetření,“ řekla. „Váš bratr mi tehdy tvrdil, že trpíte nebezpečnou poruchou a že nesmíte dostat žádné informace, které by vás rozrušily.“

„To byla lež?“

„Částečně. Trpěl jste nespavostí, ale ne nemocí, kvůli které byste ztrácel rozum. Váš stav zhoršovala látka podávaná v malých dávkách.“

Paní Ricciová si zakryla ústa.

„Jaká látka?“

„Povzbuzující směs. Neudržela vás vzhůru sama o sobě. Způsobovala bušení srdce, úzkost a chvíli před usnutím prudký záchvěv strachu. Člověk pak věřil, že jeho tělo spánek odmítá.“

„A kdo vám ji přinesl?“

Doktorka položila kartotéku na stůl.

„Matteo Moretti. Tady je jeho podpis. Tady jsou pokyny k dávkování. A tady je smlouva, kterou jste podepsal během svého prvního vyčerpání.“

Otevřela poslední stránku. Při pohledu na můj podpis se mi sevřel žaludek. Byla to plná moc, která Mattea opravňovala hlasovat za mě ve všech záležitostech společnosti, pokud dva lékaři potvrdí, že nejsem schopen řídit podnik.

„Chtěl převzít hotely,“ řekl jsem.

„Nejen hotely,“ odpověděla doktorka. „Váš otec před smrtí změnil závěť. Pokud byste byl prohlášen za nezpůsobilého, majetek by připadl zaměstnaneckému fondu. Matteo potřeboval nejprve zrušit fond a potom vás odstranit z vedení. Proto vás držel v kruhu lékařů, kteří věřili jeho zprávám.“

Dveře kliniky se prudce otevřely.

Matteo stál na prahu, promočený, s kovovým návlekem na prstu. Za ním dva muži z jeho ochranky.

„Luca,“ řekl, „odlož tu složku.“

„Ty jsi chodil do mého pokoje.“

„Ano.“

Paní Ricciová zalapala po dechu. Lily se pevně chytila mého kabátu.

„Ty jsi mi dával ty látky.“

„Potřeboval jsem čas.“

„Na co?“

„Na záchranu rodiny.“

Rozesmál jsem se, ale znělo to dutě.

„Rodinu jsi zachraňoval tak, že jsi mě ničil?“

Matteo se přiblížil ke stolu.

„Otec zadlužil loděnice. Banka by všechno rozprodala. Já jsem našel kupce, který by zachoval značku. Ty bys nikdy nepodepsal.“

„Protože ten kupec jsi byl ty.“

Jeho mlčení stačilo.

Doktorka Salviová vytáhla ještě jeden list. „A tohle je převod peněz na soukromý účet. Peníze šly od kupce k vám, pane Matteo.“

Matteo popadl papír, ale paní Ricciová se postavila mezi něj a stůl.

„Dost,“ řekla. „Lily už se vás bojí.“

Matteo ustoupil. Telefon v kapse mu začal zvonit. Podíval se na displej a jeho tvář ztvrdla.

„Kdo volá?“ zeptal jsem se.

Neodpověděl. Hovor přijal a poslouchal.

„Cože? Ne, představenstvo se nemůže sejít bez mého souhlasu.“

Zavěsil.

„Co se stalo?“

Matteo na mě pohlédl, jako by mě viděl poprvé.

„Tvůj otec se probudil,“ řekl. „A požádal, aby ho ráno přivezli na zasedání.“

Můj otec měl být mrtvý už dva roky. Zprávu o jeho smrti jsem dostal od Mattea, spolu s popelem v malé dřevěné schránce.

Doktorka Salviová otevřela dveře zadní místnosti.

Uvnitř seděl starý muž v nemocničním křesle a na kolenou držel obálku s vlastním jménem.

„Luca,“ řekl otec, „musíme si promluvit dřív, než tvůj bratr zjistí, co je uvnitř…“