ČÁST 4
Otec se pokusil vstát, ale kolena se mu podlomila. Zachytil jsem ho dřív, než narazil do kovové skříně.
Jeho ruce byly tenké jako větvičky. Přesto jsem v nich poznal člověka, který kdysi dokázal zastavit celou zasedací místnost jediným pohledem.
„Ty jsi mrtvý,“ vydechl jsem.
„To jsem měl být.“
Matteo stál u dveří a díval se na obálku v jeho klíně.
„Otče, vrať se do nemocnice.“
„Ty mi nebudeš říkat, kam se mám vracet.“
Hlas měl slabý, ale ostrý.
Doktorka Salviová přisunula křeslo ke stolu. Paní Ricciová posadila Lily na židli a přikryla jí ramena utěrkou, protože nic jiného po ruce nebylo. Dívka nepustila svého potrhaného králíka.
Já zůstal stát mezi otcem a Matteem.
„Řekni mi všechno,“ požádal jsem.
Otec se podíval na svého staršího syna.
„Matteo mi oznámil, že Luca zemřel při nehodě na moři.“
Ztuhl jsem.
„Cože?“
„Před dvěma lety. Tak mi to řekl. Byl jsem tehdy po mrtvici a nemohl jsem mluvit. Když jsem se později pokusil zjistit, co se stalo, Matteo mi tvrdil, že jsi vedl nebezpečný život a že rodina nesmí nic zpochybňovat.“
Matteo se ohradil.
„Byl jsi zmatený.“
„Byl jsem nemocný. Ne hloupý.“
Otec položil dlaň na obálku.
„V den, kdy mě odvezli do kliniky, jsem podepsal dvě závěti. Jednu veřejnou a jednu soukromou. Veřejná měla chránit společnost před věřiteli. Soukromá měla chránit tebe před lidmi, kteří by tě chtěli použít.“
„Proč jsi mi nikdy nenapsal?“
Otec se na mě podíval.
„Napsal jsem. Matteo dopisy zadržel.“
Matteo udělal krok vpřed.
„Lhal jsem, protože jinak bys všechno prodal a utekl.“
„Chtěl jsem utéct,“ řekl jsem. „Ale kvůli tomu, že jsi mě každou noc držel vzhůru.“
Vytáhl jsem z kapsy účtenky paní Ricciové a položil je na stůl. Doktorka přidala kartotéku. Potom otec rozlepil obálku.
Uvnitř nebyly peníze ani závěť, jak jsem čekal. Byl tam seznam jmen a částek, psaný otcovou roztřesenou rukou.
„To jsou lidé, kterým Matteo dlužil,“ řekl otec. „Loděnice nezachraňoval. Prodal jejich dluhy sám sobě a chtěl pak koupit podnik za zlomek ceny.“
Matteo zbledl.
„To není pravda.“
„Je tam i jméno kupce,“ pokračoval otec. „Stejné číslo účtu, na které posílal peníze za tvoje léky.“
Doktorka Salviová položila na seznam prst.
„Všechno sedí s mými záznamy.“
Matteo se vrhl ke stolu. Ne po papírech, ale po kovové lampě. Chtěl ji převrhnout, avšak Lily vykřikla. Já ho chytil za zápěstí.
„Nedotýkej se jí.“
„Ty nechápeš, co děláš!“
„Ne. Konečně chápu, co jsi dělal ty.“
Přestal se vzpírat a podíval se na mě.
„Kdybych to neudělal, přišli bychom o všechno.“
„Ne. Ty jsi chtěl, aby všechno patřilo tobě.“
Paní Ricciová položila na stůl poslední věc: malý sáček s kovovým zipem. Uvnitř byly zbytky směsi, které schovala za zásuvku v kuchyni.
„Našla jsem ho v jeho pracovně,“ řekla. „Pod falešným dnem.“
Matteo se sesunul na židli.
Neplakal. Ani se neomlouval. Jen zíral na sáček, jako by v něm byla celá jeho budoucnost.
„Zasedání začne za tři hodiny,“ řekl jsem.
„Představenstvo mi bude věřit,“ odvětil.
Otec se opřel o opěradlo.
„Ne. Představenstvo bude věřit smlouvám.“
V 8:05 jsme vstoupili do hlavní zasedací místnosti hotelu Belladonna. Za dlouhým stolem seděli vedoucí loděnic, účetní, dva ředitelé hotelů a lidé, kteří mě tři roky vídali bloudit chodbami s kruhy pod očima.
Matteo dorazil poslední. Pokusil se převzít vedení schůze, ale otec zvedl ruku.
„Sedni si.“
Matteo poslechl.
Doktorka Salviová mluvila první. Popsala dávky, následky i plnou moc. Paní Ricciová potvrdila, kdo nosil sáčky. Potom promluvila Lily.
Nikdo ji nenutil.
„Měl návlek na prstu,“ řekla. „A voněl jako koření. Chodil, když pan Luca skoro spal.“
Jeden z ředitelů sklopil oči k dokumentům. Účetní otevřela složku s převody. Čísla se řadila za sebou jako kameny, které Matteo sám navršil proti sobě.
„Co chceš?“ zeptal se mě předseda představenstva.
Podíval jsem se na otce.
„Nechci, aby společnost připadla mně ani Matteovi. Zůstane v zaměstnaneckém fondu. Ale tentokrát bez tajných dodatků a bez jediného rodinného hlasu.“
Matteo prudce vstal.
„To nemůžeš!“
„Mohu. A ty už za mě nemůžeš podepisovat.“
Otec položil na stůl druhou stránku soukromé závěti.
„Převod se uskuteční dnes.“
Matteo se rozhlédl po místnosti. Čekal snad někoho, kdo se za něj postaví. Nikdo se nepohnul.
„Luca,“ řekl nakonec, „já jsem tě chtěl chránit.“
„Pak jsi měl otevřít dveře a říct mi pravdu.“
„Bál jsem se, že mě vyženeš.“
„Měl ses bát toho, co uděláš, když zůstaneš.“
Předseda mu odebral přístupové karty. Nebyl to triumfální okamžik. Jen tiché cvaknutí plastu o desku stolu. Matteo si karty položil před sebe a dlouho se jich nedotkl.
Později jsem otce odvezl zpět na kliniku. Před pokojem mě chytil za rukáv.
„Můžeš mi odpustit?“ zeptal se.
„Za co?“
„Že jsem ti věřil příliš pozdě.“
Díval jsem se na jeho prsty, které se třásly kolem okraje přikrývky.
„Nejdřív se uzdrav,“ řekl jsem. „Pak si o tom přečteme všechny dopisy, které ti Matteo schoval.“
Lily seděla na chodbě a četla svému králíkovi poslední stránku pohádky. Když mě uviděla, zavřela knížku.
„Dnes budete spát?“ zeptala se.
„Nevím.“
„Tak budu číst.“
Večer jsme v hotelové prádelně našli paní Ricciovou, jak třídí ubrusy. Na jednom z nich zůstala malá hnědá skvrna od kořeněného čaje. Položil jsem jí vedle ruky novou smlouvu, v níž měla jisté místo i byt pro Lily.
„Tohle si zasloužíte,“ řekl jsem.
„Já jsem jen schovala účtenky.“
„Někdy stačí schovat jednu pravdu tak dlouho, aby ji někdo konečně našel.“
Lily se ozvala z chodby.
„Pane Luco, v té pohádce se lev konečně naučil poslouchat!“
Podíval jsem se na ni a potom na hnědou skvrnu na ubrusu.
„Tak mi ji přečti ještě jednou,“ odpověděl jsem. „Tentokrát až do konce.“
Missed the beginning?
